20. května 2021 /Uganda
Zážitek NEJEN Marka Havlíčka, zakladatele TKS2


Zažil jsem různá a opravdu velká dobrodružství, ale nic podobného.

Ti, kdo mě znají a cestovali semnou na nelehkých cestách, jako například Kateřina nebo Jirka Bílek, sami dobře ví, že nejsem ten, co za každou cenu jde do extrému, naopak, když se ocitnu v náročné situaci, řeším to „na jistotu” ne stylem „nějak” to dopadne a myslím, že si umím poradit s leckterou nelehkou situací.

Nikdy nemáš jistotu, když jsi danou cestou nejel, zda je ta správná vlevo nebo vpravo. A zda máš zradit svůj instinkt, který říká vpravo, anebo svého parťáka, který říká vlevo a následně riskovat to, že z tebe cestovatelský parťák udělá toho špatného, „který ho tam nechal”, i když z druhého pohledu to může být bráno tak, že to on tam nechal mne.

Nikdy nevíš, co je za rohem. Nikdy nevíš, jestli to, co je za rohem je lepší, anebo horší. To je právě to objevování. To je právě to, co z takové cesty dělá objevitelskou cestu, expedici, dobrodružství plné poznávání.

 


Dvanáct kilometrů dlouhý úsek cesty, který dlouho nikdo nejel náklaďákem a je průjezdná jen těžko pro motorky, jsme jeli jednatřicet hodin. Měli jsme na cestu doporučení jako na překrásnou cestu plnou vyhlídek a jako na ugandskou cestu “smrti”. A bylo to tak! Cesta plná neuvěřitelných vyhlídek až do Demokratické Republiky Kongo a okolních parků a současně cesta plná nebezpečí a nástrah.

Vyhlídky byly skutečně nádherné, a to až do Demokratické Republiky Kongo a okolních parků.

 

Nepočítaně krát jsme museli až o metr rozšiřovat silnici, kácet spadlé stromy, sekat nízké větve odvalovat obrovské balvany z cesty, aby se dalo projet. Jednou víc než šest hodin vykopávat zapadlé auto. Pomáhalo nám asi dvacet místních. Dvakrát málem skončila Trajda v propasti, která byla místy až 200 metrů hluboká.


Proč se nešlo vrátit, když jsme viděli, že cesta je špatná?


Pár kilometrů byla cesta vcelku dobrá, ale během několika zatáček se zužovala a zužovala, až se proměnila v noční můru. Couváni na cestě, kde kraje kol jedou po hraně cesty, někdy pár centimetrů od okraje propasti, v zrcátkách řidič vidí jen křoví, to by nebyl hazard, ale jistá cesta Trajdy do propasti. A otočit se nebylo kde.

Samozřejmě, že na mnoho cest by byla Tatra 6×6 nebo dokonce 8×8 lepší, na téhle cestě by na 100 % jakákoliv Tatra s více nápravami skončila v propasti, protože by byla o několik tun těžší, a protože jejich poloměr otáčení by byl větší. Tentokrát opět výhoda 4×4.

Jeden z prvních opravdu náročných zážitků bylo, když jsme odvalovali asi dvoutunový kámen a museli se vyhýbat obrovskému kameni u krajnice. A krajnice se začala trhat.

Následně několikrát rozšiřujeme cestu.

Metr po metru si procházíme cestu a kontrolujeme každou zatáčku. Víme, že to zpět prostě už nejde. Kraj cesty je utržený a kámen, který má možná dvacet až třicet tun, s ním nehneme. Ani s navijákem, ani se třemi kladkami, jako jsme to dělali s obrovskými kmeny na této cestě, ani s desítkami místňáků, navíc není kde se otočit!

Další moment byl, když jsem pod podemletým břehem v zatáčce musel couvnout a v tom začal zadek auta sjíždět do propasti. Zbytek týmu, který byl venku, přiskočil k navijáku, odmotal ho a přidělal ke stromu, začali jsme navíjet a vyjíždět z trhajícího se kraje. Zde se ukázala skvělá týmová souhra v praxi. Díky!

Místo neplánovaného divokého kempu, průsmyk v horách. 

 

Asi nejvypjatějším zážitkem bylo, když jsme projížděli podél srázu, po cestě, kterou jsme rozšířili minimálně o metr a zadní kolo začalo sklouzávat do propasti. Jasně, že taková místa musí řidič projíždět trochu rychleji a né rychlostí 2 km za hodinu, aby tlak na inkriminované místo nebyl dlouhodobý, ale jen krátkodobý. A v okamžiku, kdy na tebe začnou všichni řvát “Jeď! Jeď! JEĎ!” a zadní kolo začne sklouzávat do propasti a pod kolem se utrhne všechna hlína a kolo Trajdy je ve vzduchu nad propastí a sklouzává téměř neodvratitelně do propasti, přední nárazník narazí do vykopané hliněné zdi a autu se zastaví motor. Řev “JEĎ! JEĎ! JEĎ!” je tak intenzivní a zoufalý, že je jasné, že je opravdu zle. Letmý pohled do zrcátka a mizející levý bok do strany mi to potvrzuje.

V těchto situacích vždy pře cvaknu do ultra klidného módu.
Ultra zrychleného modu, kdy vše kolem utíká nejméně 10x pomaleji.
Analytického módu.
A ten nyní analyzuje a radí:
– Motor vypnutý.
– Zadní kolo padá do propasti a každou setinu bude ve vzduchu a bude strhávat celé auto dolů, kam pak spadne a bude padat, několikrát se otočí, totálně zničí a nebude cesty, jak ho vyndat a pravděpodobně to i nepřežiji. Zdá se být téměř nevyhnutelné, že tady a teď vše skončí. Cítil jsem v sobě toho lva, který se probudil a uvnitř mě zařval: “Tohle NE! To se prostě nestane!“ A bylo to tak silné, tak velké, že se spojil celý vesmír a nemohl mi s tou Trajdou ven.

– ZMÁČKNI SPOJKU!
– NASTARTUJ!
– ZAŘAĎ NIŽŠÍ RYCHLOSTNÍ STUPEŇ!
– PŘIŘAĎ UZÁVĚRKU!
– OTOČIT VOLANTEM DOPRAVA, PRYČ OD PROPASTI.
– POMALU PŘIDÁVEJ PLYN, ABY SE KOLA NEZAČALA PROKLUZOVAT.
– A JEĎ JEĎ JEĎ!

Někdy vteřina/dvě trvají celou věčnost!
Kola prokluzují!
Chytá se zadní kolo díky zamčenému diferenciálu.
Auto se pomalu drápe ven!
Kola se kousnou.
Trajda se přehoupne těžištěm na cestu.
Jsem všemi koly na cestě.
HURÁ!


Auto, expedice, životy, vše zachráněno, aneb: Již nikdy více, jednou stačilo!


Proč nebyl uzamčený mezi nápravový diferenciál, než jsem jel na to místo, protože o něco sníží poloměr otáčení, i když né tolik. Když jsi na kluzkém povrchu a auto se trochu cuká – poskakuje, když jedeš se vším uzavřeným navíc v plném rejdu, tak rozhodně nezamykat na asfaltu. A kdyby uzávěrka byla zamčená, možná tam zadní kolo spadne dřív, možná bych byl v propasti víc a možná bych to nevyjel. Možná by to bylo jinak. Dělal jsem nejlíp, jak jsem uměl a zvládlo se to!

Co tomu všemu určitě pomohlo? Určitě jedinečný podvozek Tatra, určitě naše gumy Continental, určitě to, že byl měch na pravé straně vyfouknut, a tedy minimálně o 20 % byla levá strana odlehčená.

Cestování po asfaltu by prostě byla nuda. Úmyslně jít do podobných situací by bylo prachsprosté šílenství a nevídaný hazard. Ale když se v takové situaci člověk ocitne, musí to prostě vyřešit. Pro nás poučení, obrovsky cenná zkušenost.

Kopem, kopem, kopem! V podání Káji Nováčka. 

 

Většina zážitků je prostě nepřenositelná, stejně tak jako všechny z tohoto dne. Jinak to vnímají ti, kdo to tu s námi prožili, jinak jsem to prožíval já, který jsem byl za volantem a který jsem dal do projektu TKS2 tři roky života. Pro všechny to byla nepřenositelná zkušenost. Něco, co si budeme pamatovat ještě dlouho.

To, co vám tu vyprávím je můj úhel pohledu, vyprávění doplní i pár fotek a reportáž v úvodu tohoto článku.


Na videu je jedna z vypjatých scén


Průjezd se vykopal asi o metr, aby byl širší. V momentě, kdy zadní kolo bylo u kritického místa, přední kolo vjelo na muldu a auto chcíplo. Ve stejném okamžiku se zadní kolo začalo propadat. Nastartoval jsem, podřadil, zavřel uzávěrku diferenciálu a zlehka se začal rozjíždět, aby se kola nezačala prokluzovat. Auto se víc a víc posouvalo do propasti. Někdy je ta vteřina dlouhá jak týden. Po tomto výjezdu přišlo sedm podobných, ale né tak drastických momentů. Když tým dojel k asfaltu, tančili jsme a líbali asfalt.

Příště si vyhlídkové cesty více prověříme.

Konec hlášení.

Marek a tým TKS2


I Trajda si odnesla šrám z “bitvy”. Dlouho jí ale nevydržel, plech Sváťa Čech vyklepal a je opět jako nový.


Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *