Tatra kolem světa 2 (TKS2) je projektem, který pomyslně navazuje na expedici z konce 80. let, která ovlivnila nejednoho cestovatele. Mimo to je TKS2 koncipovaná jako „otevřená expedice“ a během několikaleté cesty kolem světa se na palubu na určitý čas mohou připojovat lidé, kteří si takto mohou vyzkoušet reálný expediční život. Letošní první etapa je za námi, její průběh byl jiný, než se původně plánovalo, ale tak tomu letos bylo u mnohých projektů, a to díky pandemii spojené s novým typem viru. Podle reakcí a dotazů je patrné, že veřejnost zajímá, jak to na palubě Trajdy (T815) chodí a jaké jsou názory a pocity lidí, kteří se účastnili letošní části výpravy. Rozhodli jsme se proto pro další rubriku, ve které se čtenář dozví něco dalšího ze zákulisí, a to očima i slovy členů výpravy.


Rudolf Korčák

Ročník 1961, ženatý, bydlící po celý život ve “městě automobilů TATRA”, tedy ve městě Příbor-Kopřivnice. Rudolf je ženatý a má dva syny – dvojčata. Mezi zájmy patří bezesporu dobrodružství na cestách, čím větší adrenalin, tím lepší. Největší cestovatelské zážitky: Bajkalsko-amurskou magistrálou do Mongolska, starty raket v Bajkonuru, samostatné putování po Aralském jezeře v Kazachstánu. Bruslení na olympijském stadionu Medeo (Almaty), pobyt v rodině na jazykové škole ve St. Petersburgu.
Podnikám od roku 1990 v oblasti cestovního ruchu, kultury, sportu a pohostinství. Rodinná firma působící v oblasti obnovy kulturních historických památek na Moravě. Cestovatelské plány do budoucna – sopky na Kamčatce, dojezd Tatrovky do Vladivostoku.


Jak bys s odstupem času zhodnotil svou účast na expedici?


CESTA JE CÍL, je slogan Tatry kolem světa 2. Uplynulo 9 měsíců od doby, kdy jsem v Tureckém Istanbulu poprvé spatřil partu lidí, kteří se rozhodli pro netradiční cestování s cílem objet svět. Uplynulo 9 měsíců a nyní již se střízlivou a chladnou hlavou mohu zhodnotit cíl- necíl, šťastnou-nešťastnou, dobrodružnou-nedobrodružnou cestu, která pro mě začínala v Turecku a měla skončit v hlavním gruzínském městě Tbilisi. Člověk míní, plány se mění. Říci, že jsem byl ve špatný čas na špatném místě, určitě nelze. COVID-19 to bylo to slovo, které ovlivnilo celý život expedice, Covid-19, to byl on, kdo se snažil tatrovácké expedici zkřížit cestu, změnit cíl a komplikovat situaci. Všechno bylo úplně jinak, než jsem si představoval. Ne všechno ovlivnila pandemie, která nás začala stíhat od tureckého Istanbulu a uháněla za námi velmi rychle přes celou zemi od západu na východ. Ač se náš tým snažil vymyslet různé strategie, a Trajda „trajdila“ jak jen mohla, virus nás dostihl na turecko-gruzínské hranici a uzavřel závoru „neprodyšně“ a na dlouho!

Cestou ma hranice s Gruzií


Na co nejraději vzpomínáš?


Na cestu jsem byl vybrán jako „hlavní palubní kuchař“. Moc jsem se těšil na tuto funkci, moc jsem se těšil na přípravu jídel v terénu, byl jsem plný očekávání, z jakých surovin a jakým způsobem se bude na Tatře vařit, jaká jídla budu posádce připravovat. Velmi rád vzpomínám na ty chvíle, kdy jsme s velitelem expedice Markem zavítali do obchodu a těsně před odjezdem zajišťovali suroviny na přípravu jídla. Velmi rád vzpomínám na samotnou přípravu jídel v zimní turecké přírodě, ať už u jezera nedaleko města Göynük, nebo přímo na turecko-gruzínské hraniční čáře, kdy teploměr byl pod nulou a sníh se snášel na připravené jídlo.

Rudova “Trajda polní kuchyně” u jezera poblíž města Göynük


Máš pocit, že tě expedice něco naučila? Pokud ano, tak co?


Partu lidí různého věku, různého zaměření, různého vyznání, různých schopností a různých nálad, k tomu stísněný prostor Trajdy jistě prověřil každého z nás. Nešlo jen o rozdílnost názorů, kde a kdy udělat přestávku, kde a kdo bude zrovna dnes spát, ale bylo nutné se přizpůsobit hygienickým podmínkám a poměrně rychle bylo potřeba zavádět do praxe jednotlivé nápady, podněty a připomínky, které se odvíjely od toho, jaké informace jsme o šíření pandemie na tureckém území právě měli. Výměna názoru byla mnohdy velmi ostrá, hledala se ta nejlepší varianta pro další cestu, i když jsme si nakonec všichni museli přiznat, že rychlost šíření viru a mimořádná opatření budou zřejmě silnější a nad naše síly. Nedá se přesně specifikovat co mě velmi krátká účast na expedici naučila, neboť jsem na svých životních cestách zažil mnoho konfliktních a nebezpečných situacích. Ale boj s pandemií téměř 3 000 km od domova v přírodních podmínkách za nejistého dalšího vývoje je jistě velká životní zkušenost a člověk se s ní nesetkává běžně.


Přinesla ti účast na expedici něco dalšího?


Rychlé a správné rozhodování – to je to, co v životě mnohdy potřebujete. Na expedici to platilo dvojnásob! Situace, do které jsme se dostali ve východotureckém městě Zars, byla opravdu pro většinu z nás ojedinělá a mimořádná. V posledních dvou dnech velká část výpravy řešila jediný problém a to, zda zůstat s expedicí, jak dlouho zůstat s expedicí, nebo se co nejrychleji jakýmkoliv způsobem vrátit domů do České republiky. Byl jsem zpočátku rozhodnutý, že nejméně tři týdny ještě zůstanu s tatrováky a pomohu v mimořádně náročné situaci popostrčit Trajdu a Bludičku o pár set kilometrů ve směru dál na východ do Gruzie či Arménie. Tak jak čas rychle ubíhal a my jsme přejížděli z jednoho místa do druhého tak, jak nás zastavovaly vojenské oddíly, tak jak jsme viděli, že se zavírají hotely, restaurace, obchody, kulturní památky a hranice kolem nás, bylo jasné, že bude jen hůř a hůř.

Televizní dokument neukázal mimořádně vypjaté situace a složité rozhodování, možná i strach jednotlivých členů expedice o životy své, nebo o životy svých dětí a rodiny, které začínaly bojovat s neznámou chorobou v České republice. Ukázal prostě jen to „pozlátko“, které mělo navnadit další zájemce o pobyt a ukázat, že tato expedice je o poznání, krásách přírody, usměvavých lidech, na palubu Trajdy.

Když stojíte před budovou letiště a je vám položena otázka: „Jedeš s námi, nebo letíš domů? Ale rychle, rychle, nemáme čas…musíme odjíždět, tady stát nemůžeme….tak se rozhodni.“ Říkáš si, co teď?

Nemáš letenku, nevíš, kdy poletíš, nevíš, zda se domů ještě nějakým letem vůbec dostaneš. Nevíš, kde budeš spát, neznáš jazyk a máš pár vteřin na rozhodnutí…… asi chvíle, která mě nejvíce utkvěla z celé expedice v paměti. A tak se rozhoduji: „Marku jeďte beze mě.“ Balím si pár nejnutnějších věcí, polovinu nechávám na Trajdě a vystupuji na chodník. Trajda odjíždí, několik účastníků odlétá s průvodkyní domů do Česka. Slunce svítí, zima a sníh, davy Turků se hrnou k letištní hale. Co teď? Vracím se taxíkem zpátky do města Kars. Hledám místo, kde mě ještě ubytují a snažím se získat letenku zpět domů. Během několika hodin mám vše vyřešeno. Času mám dost. Vnitrostátní let Kars – Istanbul odlétá za dva dny. Kupuji si respirátory, roušky, desinfekci a vyrážím do ulic. Je zřejmé, že panika z pandemie dorazila již i do této oblasti. Jako „sám voják v poli“ poznávám město, kupuji dárky, ochutnávám pravou nefalšovanou místní stravu, přespávám sám v hotelu, který se již připravuje na uzavření. Za dva dny se vydávám na letiště a přes Istanbul (zde musím vydržet na letišti ještě 24 hodin) odlétám do Prahy. V kalendáři je právě datum 29. března 2020 a Česká republika prožívá asi nejhorší období. Domů mi zbývá pouhých 360 km a to je již opravdu kousek. CESTA JE CÍL, cíl který v tuto chvíli nevychází ani Tatrovce a nevyšel úplně ani tak mě. Život však nekončí, držíme si palce. Věřím, že vše dobře dopadne a Trajda a Bludička se pohnou na jaře o další tisíce kilometrů ke svému cíli, zatím aspoň do ruského Vladivostoku.


Kdybys teď (s aktuálními zkušenostmi) potkal svoje “březnové já” chvíli před expedicí, co bys sám sobě poradil? Co bys sám sobě poradil co se týče balení na expedici, přípravy, očekávání, vnímání, přístupu, čehokoli dalšího..?


Nikdo nic neudělal špatně, všichni se připravili nejlépe jak uměli. S největší pečlivostí a s největším odhodláním udělat vše pro spokojenost cestovatelů a členů posádky. Osobně nemohu říci, že bych si na cestu sbalil něco zbytečného, nebo že mě v batohu něco přebývalo. Překvapily mě velké teplotní rozdíly ve vždy prosluněném Turecku. V hlavním městě panovalo 14. března krásné jarní počasí a o dva dny později jsme již v hlubokém sněhu a závějích tlačili Bludičku přes horské průsmyky ve výšce 3 000 m.n.m. Možná bych pro příště přibalil jedny teplé rukavice navíc 😊


VLASTNÍ OTÁZKA: Zainvestoval bych osobně do této expedice miliony korun a sám ji organizoval jako Marek a jeho tým ?


Moje odpověď na ni:
Tento způsob expedice je velmi rizikový. Riziko nespočívá ani tak v technické přípravě, jazykové bariéře, finančním krytí či nesnázích na cestách. Za největší riziko považuji rozmanitost měnící se posádky z řad dobrovolníků. Různorodost názorů, fyzická a psychická připravenost, hygienické podmínky a nálady členů posádky. To vše komplikuje a bude nadále komplikovat celý průběh akce. Každý jsme z „jiného těsta“, každý máme jiný pohled na věc, každý vyděláváme peníze různými způsoby. Všichni jsme všechno viděli, všichni všechno známe, všichni jsme všude byli dvakrát. A to je asi to nejtěžší pro celou expedici do budoucna.

Držím tatrovce palce, NEBOŤ CESTA JE CÍL … !!! neboť ona má své dlouholeté kořeny a historii v našem městě Příbor.


Děkujeme za rozhovor a že v tom jedeš s námi 🙂

Tým TKS2


Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *