Renáta Moskalová


Renáta Moskalová, cestovatelka z Ostravska.

Jsem rok narození 1970 – za svůj věk se nestydím:-) naopak. Narodila jsem se a pracuji v Ostravě. Od dětství jsem s rodiči cestovala, zejména v létě pod stan, k moři, nebo lyže. Mou nejoblíbenější knihou byl Kapesní atlas světa a Autoatlas ČSSR, který jsme pravidelně pročítali s tátou. Vystudovala jsem SPŠ Stavební, kdy mě bavily hodiny architektury, zejména architektonických stylů a historických památek.
Mým největším koníčkem je cestování a snem procestovat a poznat co možná nejvíce zemí. Při našich cestách rádi využíváme pronajatého vozu nebo motorky, jelikož jsme svými pány. Máme v oblibě jak památky a přírodu, tak poznat život místních lidí a odpočinout si při šnorchlováni či potápění v moři, neuškodí ani nějaký ten adrenalin.
Naším heslem je:
minimalizovat náklady, maximalizovat zážitky, vše ovšem bezpečně a užít si, co to jde.
Cestovat jsem začala až s nynějším manželem. Nejprve klasické dovolené do středomoří s CK – Řecko, Itálie, Španělsko, pak Thajsko. No a když jsme v Thajsku zjistili, jak je Asie levná, lehká a krásná, začali jsme cestovat bez cestovní kanceláře, jen tak „na vlastní pěst“. Koupíme si levnou letenku, nějakého tištěného průvodce, mapu země, kam se chceme podívat, přečteme si něco o destinaci na internetu a vyrážíme. Začali jsme málo známým ostrovem Mauricius a pak už to šlo samo. Měli jsme tu čest navštívit a poznat např. Indii, Vietnam, Peru, Bolívii, Mexico, Guatemalu, Belize, Cubu, z afrických zemí zelený Gabon, Súdán, překrásnou Namíbii, která se stala mou srdcovou záležitostí, či divokou Botswanu. Zavítali jsme přes Hong Kong až na Nový Zéland, kde jsme si v závěru cesty užili adrenalinu při sky walk nebo jump z Aucklendské věže a léto prožili na severním Kypru. Poslední naše cesty vedly zeměmi okolo Viktoriína jezera a na Filipíny. No a pak přišel covid 🙁
Vzhledem k tomu, že jsme s manželem oba zaměstnaní, musíme naše cesty plánovat. Dle cílové destinace se snažíme buď cestovat hromadnou dopravou, v rámci úspor, nebo si zapůjčit auto a o náklady se podělit se spolucestovateli. To se nám vesměs daří. Přes internet jsme již měli možnost poznat mnoho skvělých lidiček a poznávat svět.


Jak bys popsala svůj přístup k cestování?


Samozřejmě hlavně pozitivní a kladný :-). Ale hlavně zodpovědný. Jsem člověk zaměstnaný, vázaný počtem dní dovolené, takže i od toho se odvíjí způsob cestování. Nemohu si dovolit toulat se světem měsíc nebo rok v kuse. Takže když někam jedu, ráda poznám co nejvíce, využiji každou hodinu, každou minutu. Nejsem spáč, takže není problém vstát ve 4 hod. a ulehat o půlnoci.


Co nejkrásnějšího se ti přihodilo na cestách?


To se asi nedá říct, co nej. Je toho více. Od potápění do modrých hlubin oceánu u ostrova Weh, přes nocování na poušti pod oblohou posetou hvězdami, až po dvou hodinový let nad pouští Namib. Skok z mostu nad Zambezí…..spát ve stanu v poušti, na horkém písku, ale když tak o tom přemýšlím, tak jsme měli tu čest navštívit gorily v Ugandě. I když jsou gorily zvyklé na lidi, být tak blízko nich,sledovat, jak se siverback, hlava smečky, stará o jejich bezpečnost, hlídá vetřelce, jak si třeba hrají mláďata, sledovat je z pár metrů. To je nepopsatelný zážitek.

Gorily v Ugandě


Co tě cestování naučilo?


Asi vážit si toho, co tady doma máme. Snažit se domluvit, dokázat se dostat tam, kde potřebuji a nevím jak. Vyhecuje mě to vždy k výkonu. Nebát se. Nebát se a nestydět se komunikovat s místními, klidně rukama nohama a hlavně, usmívat se a být v pohodě.


Kterou zemi máš nejradši (a proč)?


Když jsme navštívili Indii, prohlásila jsem: tady se jednou vrátím. To bude srdcovka. Vždyť je tak velká a my viděli jen malý kousek. Nicméně zatím, ze všech navštívených zemí mám nejraději Namíbii. Je tam od všeho něco. Divoký oceán, nekonečná poušť, divoká zvířata, termální prameny, původní obyvatelé: Himbové, Křováci, Hererové.
Zamilovala jsem si národní park Etosha a Mrtvé údolí se zbytky akácií a nekonečné písečné duny, úžasné východy a západy slunce, to mě nabíjí.

Namibie: žena kmene Himba – Oryx – Lev – NP Etosha

 


Měla bys nějaký tip pro ty, kteří by chtěli poprvé v životě vyrazit na vlastní pěst?


Já jsme prohlásila, že nejjednodušší je asi Vietnam, popř. Thajsko. Asie všeobecně. Je tam rozvinutá síť městské a hlavně meziměstské dopravy, mnoho možností ubytování, spousta dobrého jídla, vše levné. Místní jsou vstřícní, vědí, co turista chce, vždy jsou připraveni pomoci.


Jak dlouho se věnuješ cestování?


Když pominu ty začátky, jako malá holka s rodiči se stanem do Maďarka či Polska (r. 1974-86) a pak rodinné dovolené s manželem a s dcerou s CK k moři (r. 1996-2007) vesměs Středomoří, tak ta první daleká cesta byla v lednu 2008 do Thajska. A pak to vypuklo, pak jsem začala být jako utržená ze řetězu. Cestování a poznávání se mi stalo drogou.


Jak a kdy začala tvoje vášeň pro cestování?


No já myslím, že už v tom dětství. Měli jsme Žigulíka, jezdili pod stan, otec mě učil dopravní značky, mou oblíbenou knihou byl Autoatlas ČSSR a Kapesní atlas světa. V televizi pamatuji soutěž Kolem světa za 50 min.

Vše ale začalo v tom r. 2008. Jak jsem řekla, první daleká cesta byla do Thajska. Kamarád mi pořád říkal. Renčo, jeď do Asie, tam je levně, teplo, super jídlo. Jenže tehdy stál zájezd s CK tak 25.000,-Kč a více. To byly tehdy pro mě hodně velké peníze. Nicméně jsem člověk šetřivý a peníze umím vydělat. Takže když jsme našetřili patřičný obnos, byla z toho první exotická cesta do Thajska. Poznávací okruh + týden válečky u moře na Koh Samui. No a když jsme viděli, jak je tam vše opravdu levné, a že za ty vynaložené peníze bychom v Thajsku mohli strávit rok 🙂 :-), hned po návratu jsem sedla k netu a začala sondovat, pročítat, hledat, zjišťovat. Problém byl v tom, že na jazyky nemám buňky, ovšem nějaké základy jsem už tehdy měla. Další cesta vedla ještě ten rok na Mauricius, kde jsme si půjčili auto, projeli ostrov křížem krážem. A hned na to přišla asi naše nejdobrodružnější cesta, do Indie. Přes inzerát jsme se seznámili se super párem, také z Ostravy. Ti už měli koupené letenky a aby nebyla nuda, rozhodli se půjčit auto a to si také kluci sami řídili. Byly to krušné chvíle, na které společně dodnes s Jirkou, Vláďou a Katkou vzpomínáme.


Kolik máš procestovaných zemí světa?


Jejky. Mám je vyjmenovat ??? Je to cca 65 -70 zemí, samo sebou vč. Evropy. I když jsem třeba nebyla San Marínu, Vatikánu, Švýcarsku, nebyla jsem v Beneluxu, nebo v Portugalsku. To jsem chtěla teď v listopadu, ale už to časově nevyšlo. Mám ještě spoustu cílů.

Mui Ne, Vietnam


Co ke svým cestám nutně potřebuješ?


Letenku 🙂 🙂 🙂 Nejraději vyrážím někam za oceán. Pak samozřejmě dobrou mapu nebo i více. Vždy jsem byla pyšná na papírové mapy, ale doba jde kupředu, mobil s GPS už je samozřejmostí. Přesto mám velice slušném orientační schopnosti, vždy tištěnou mapu musím mít. A pak výborného parťáka, kterým mi byl vždy můj manžel Jirka.

Jirka na návštěvě u Pygmejů.


Máš nějakou věc, kterou na cestách nutně nepotřebuješ, ale stejně ji vždycky vozíš?


Tak to budu dlouho přemýšlet. 🙂 Vesměs je to nějaké oblečení, které nepoužiji. Za ty roky už to máme vyzkoušené, co potřebujeme a co ne. Vše se odvíjí od toho, kam jedeme a jak se budeme v dané zemi pohybovat. Zda MHD nebo půjčeným autem. Do zásoby jsme měli třeba náhradní baterie a paměťové karty.


Co máš osobně ráda na lidech?


Upřímnost. Rozhodně upřímnost. Na cestách, pokud myslíš spolucestovatele, tak rozhodně spolehlivost a komunikativnost. Radost z cesty, radost poznávat. Nebo třeba dochvilnost. Musí tam být společný zájem, společný cíl. Měli jsme tu čest poznat super spolucestovatele. Téměř se všemi jsme se nasmáli, pobavili, vzájemně si pomáhali, byli jsme tým. Byly třeba i drobné hádky, nedorozumění, ale zase je na co vzpomínat. Kromě jedněch jsme se všemi občas v kontaktu. Zavoláme si, napíšeme, kdo kde byl nebo pojede, poradíme si, doporučíme.

Na místních v dané zemi hlavně jejich snahu pomoci, třeba i nezištně, pracovitost, jejich zájem komunikovat a pak úsměvy, úsměvy a úsměvy. My se tady u nás, v celé střední Evropě, málo upřímně smějeme, mám takový pocit.


Co je pro tebe v životě i při cestování důležité?


No v životě i nadále cestovat, a z cesty se živá vrátit 🙂 🙂 Něco vidět, poznávat zajímavosti, zajímavé lidi, a krásná místa, užít si a prožít každý den.


Co naopak nemáš v životě i při cestování ráda?


Na lidech nesnáším lež, aroganci a podrazy. Mrzí mě neshody, nedorozumění, hádky. A při cestování vlastně nic. Na každou cestu se těším, jedu připravená, natěšená, ať je cesta s potížemi, něco se musí nepříjemného řešit, vždy se vše nějak vyvine. I když třeba na něco remcám, že něco mohlo být jinak, nebo mě něco, nebo někdo naštve, něco pokazím, nebo naštvu někoho já, což mě pak dlouho trápí. Vždy jsem naprosto spokojená a na každou cestu vzpomínám v dobrém.


Jaká je tvoje životní filozofie? Máš nějakou?


To asi nemám. Možná mám takové 2 hesla: “všude dobře, v cizině na cestách nejlíp” a pak : “život je krátký, dovolené a peněz málo, takže se do stejné země nechci vracet“. Výjimkou je zatím Indie a Namíbie, kam bych se ráda vrátila. V Indii ovšem na jiná místa. Naopak v Namíbii na ta, kde jsme byli.


Co si myslíš o Češích jako národu?


Jsme věčně nespokojení. Pořád jen remcáme, nadáváme, stěžujeme si, všemu každý rozumí……. Ale umíme se semknout, držet za jeden provaz, pomoct jeden druhému. Chceme něco dokázat. A jsme také chytré hlavičky.


Co ti cestování dalo? Změnilo nějak zásadně tvůj pohled na některé věci?


Cestování mi dává pocit štěstí, pohody, radosti, že jsem něco dokázala, něco měla tu čest a štěstí vidět na vlastní oči, ale i adrenalin, vše to zorganizovat, naplánovat. Byla jsem vždy skromný člověk, už odmala takto vychovávána. Takže když jsem poznala chudobu některých lidí v zapadlých vesnicích Afriky, nebo Asie a viděla jsem, že přesto vše, nebo spíše to málo, co mají, se dokážou smát, tak si vždy, když je mi hůře řeknu, že důležité je být pozitivní a usmívat se.

Písečná bouře, Súdán


Existuje něco, cos musela cestování obětovat?


Tak to asi ne. Takto se to nedá říct. Co si naplánuji, to mám. Zatím nebylo co obětovat naštěstí.


Máš nějaký cestovatelský sen, kterého chceš dosáhnout?


Viděla jsme již mnoho, splnila jsem si mnoho cestovatelský snů, jako ty dětské – vidět Mach Picchu, Egyptské pyramidy, hrobkou císařovny Mumtáz Mahál, což je překrásný Indický Tádž Mahal.

Tádž Mahal, Indie

Ráda bych se ještě podívala třeba do Chile, do Austrálie nebo mě lákají i bývalé sovětské země. Snad budu mít ještě to štěstí a bude sloužit zdraví a budu mít práci. Takové malé přání je, zúčastnit se třeba nějaké expedice.


Jaký je tvůj nejdramatičtější cestovatelský zážitek?


Velké drama, na které dodnes vzpomínáme, byly první dva dny v autě z Dillí do Varanási. Přeplněné silnice, systém, kdo má v Indii na cestách přednost, dálková světla protijedoucích aut, nebo naopak auta po tmě, všude lidé, kola, tuk tuky, nutnost se jim vyhnout a vše ve zdraví přežít. Zvyknout si, že zpětná zrcátka jsou v Indii k ničemu, že se řidič musí starat nejen co je před ním a co udělá auto před námi, ale i to, co udělá auto před autem před námi. To bylo opravdu drama.

Pak si už naši kluci zvykli a jelo se fajn. To jsme se i pohádali, my holky vzadu jsme pořád do nich hučeli, pomalu, nepředjížděj, pozor…. To řidiče naštve, to ví každý. Ono to jinak vypadá za volantem, jinak z místa spolujezdce a jinak z míst vzadu. A zde ještě podotknu, že jsem vypracovala harmonogram cesty s cca pul hodinovým plánem – do Indie, no blázen. Zdržení bylo jen cestou do Varanasí, kdy jsme museli přespat v Allalahabádu. Nicméně jsme vše stihli a na letiště, po 8-mi dnech přijeli se 3 hodinami k dobru.

Další drama jsme zažili relativně nedávno. Když nás zdrželi na hranicích mezi Ugandou a Keňou. Časová ztráta byla snad 6 hodin. Museli jsme neplánovaně přespat na trase, tuším, v Ugali. No a pak jsme se museli dostat za jeden den do campu v Masai Mara. V 9 h. ráno jsme byli v Kerichu. Měli jsme před sebou JEN cca 160 nebo 200 km. Ono to vypadá kousek, ale kdo ví, jaké jsou cesty v Africe, tak vi, co se může stát. To byl adrenalin i pro mě, jako navigátorku. Každá mapa ukazovala něco jiného, kudy by se dalo projet. Měla jsem 2 papírové mapy a ve dvou mobilech každou jinou navigaci. Já tedy si vybírám vždy cestu sama, stačí mi mít bod na mapě, kde se nacházíme. Jeli jsme po nových asfaltových cestách, jindy šotolina, kamení. Vybrat tu správnou cestu, pokud možná nejkratší trasu, byla sázka do loterie. Měli jsme sice auto 4×4 a výtečného řidiče, kterým byl manžel Jirka. On opravdu dokázal nemožné. Po takových kamenech, doslova cestách necestách, kde dokázal projet, to je u něj neuvěřitelné. Na jednom úseku jsme všichni 3 museli vystoupit a vzít krosny, aby se auto zvedlo. Každý centimetr pomohl. Jirku jsme navigovali kousek po kousku po kamenech a modlili se, ať se autu nic nestane. Byli jsem kilometry od hlavních cest. Někdo místní projel OBČAS a jen na motorce. Zastavili a koukali na nás, jako na zjevení, nevěřili, co tu děláme. Vypadalo to, že do campu nestihneme dojet. Čas utíkal. No, stihli jsem to, do bezpečí campu jsme dorazili v 18:30. Dodnes nás mrzí, že jsme v tom napětí nezaznamenali na kameru a fotky, kudy jsem jeli a jak to vše vypadalo. prostě, nebyl čas. Mám jen jednu fotku mapy v mobilu s GPS bodem, kde jsme.+

Nebo při potápění v Súdánu, kdy mi z žaketu utíkal vzduch. Což jsem zjistila při zanořování. Takže jsem ponory raději vzdala. Jinak bych tady už asi nebyla 🙂

Těch dramatických chvil bylo mnoho, když tak o tom uvažuji. Naštěstí nikdy nešlo o život. Vždy se nám vždy podařilo zvládnou, nikomu se nic nestalo. A párkrát jsme se i vnitřně báli. Vždy jsem se pak všem příhodám smáli a vzpomínáme na ně v dobrém. Taková ta malá dramata se vesměs odehrávala v Africe. Dnes se tomu smějeme, ale kdyby se opravdu něco stalo, byl by to pěkný průšvih.


Jaká je tvoje nejoblíbenější cestovatelská příhoda?


Těch příhod bylo, za ty roky. Ta nejoblíbenější by asi měla být úsměvná. Nebo ty, na které nejvíce vzpomínám. Co vybrat……tak ať nejsme pořád v Afice, zavítáme do Ameriky. Konkrétně do Peru. Nebude to jen příhoda, ale možná i rada, tip. Můj největší cestovatelský sen bylo stanout na Machu Picchu. Cestu jsme plánovali ve 4 osobách, přesuny MHD. Alenka se naučila něco pár slov španělsky. Načítaly jsme co se dalo. Všude nás strašili, že se tam krade a každý má výškovou nemoc. Toho jsme se tehdy opravdu báli. Plán byl z Limy od moře stoupat do Chivay, na kondory a pak přes Puno do Bolívie, na Salar de Uyuni, do Cuzca a přelet do Limy. Opět našlapaný program. Vše klapalo, v Arequikipě jsme se nezdržovali, nějak nás město nezaujalo. Obyčejným místním BUSem, s otevřenými okny, jsme se vydali do Chivay. Každý z nás chvíli zdřímnul. I já. byť se snažím vnímat cestu a vědět, kde jsme. No a když si tak klimbám, najednou mě probere pocit dušení, nemohla jsem se nadechnout, lapala po dechu. Kouknu z okna, a vedle BUSu vrcholek hory, nahoře sníh.Měla jsme pocit, že stačí sáhnout. Sníh se držel nad 5000mnm. měla jsem dechový deficit, projížděli jsme sedlem, byli jsme za pár hodin skoro ve velké výšce. V hostelu v Chivay jsem se v noci cítila stejně. Jako by mě vlněná deka dusila. Dokonce jsem, si vystřihla u termoprádla větší výstřih. Měla jsem dojem, že se udusím. Ráno už bylo vše OK. Zašli jsme si do termálních bazénu, druhý den jeli na kondory a pak následovala opět cesta přes necelých 5000mnm BUSEm do Puna. Tentokrát už s klimatizací, takže žádná otevřená okna. Další část cesty jsme absolvovali bez problémů. Nikdo nás neokradl, nikomu nebylo špatně, nikde jsme se nezdrželi, vše jsme si užili. Takže dodnes si myslíme, že právě tento úsek cesty byl pro nás nejdůležitější. Prošli jsme si aklimatizací v této formě. Já jsem však byla cestou do Cuzca trochu nachlazená, z té příšerné zimy v nočních BUSech. Já slavnostně stanula 17.5. na Machu Picchu, prošla, kochala se výhledy, fotila. pak jsme odpoledne za mrholení, sešli schody dolů a já poté padla do postele s hnisavou angínou. Nepomohla ani antibiotika. Aby toho nebylo málo, 2 noci jsme v Cuzcu proležela, trochu se dala dohromady a i s horečkou absolvovala další památky. zde potíže nekončily. Když jsme přišli na letiště v Limě, tabule hlásala 15 hod. opožděný let. Mohli jsme dostat hotel s bazénem a vířivkou. Poprvé jsme mohli využít vymoženosti náhrady zpožděného letu. Mi však bylo tak zle, a ostatní museli za 2 dny do práce, že jsme uprosili pána u přepážky, ať nás dopraví do Mnichova. Povedlo se. Nicméně v letadle jsem opět zažívala ten stísněný pocit, kdy se člověk duší, kašle a nemůže dýchat. ty 4 hod. z Limy do Mexico City byla nekonečné. Myslela jsme, že let nepřežiju. když už jsme pak letěli směr Evropa, čím víc jsme se blížili, tím víc jsem byla klidnější.


Jak vnímáš aktuální situaci ve světě?


Jsem z toho smutná. Někdy naštvaná. Cítím bezmocnost. Ale co naděláme. Každý problém je třeba překonat, vydržet a věřit, že zase bude líp. Já vůbec často sleduji co se kde děje. Ať už jsou to přírodní katastrofy, politická situace, lidské výkony. Hodně to prožívám.

Sossusvlei – Mrtvé údolí, Namibie


Máš nějaké životní motto, heslo, které bys rád předala čtenářům?


To asi ne, krom těch dvou výše uvedených. Ale rozhodně se nebát, nebát, nebát. Pokud někdo touží po tom někam vyrazit, sám. Jde to. Je to sice o člověku, o jeho povaze, ale dnes se dá na internetu spousta věcí najít, nastudovat, načerpat inspiraci, což cestování hodně zlehčuje.


 

Děkujeme za inspirativní rozhovor,

tým TKS2


Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *