Neděle 12. dubna 2020

V kůži horského kamzíka


Přesun z městské džungle do hor, tak na tohle jsme se všichni těšili. Čerstvý vzduch, minimum lidí, zasněžené vrcholky hor a ráno jen čtyři stupně nad nulou (no tak dobrá, tohle nebyl zrovna mezník, kterého bychom potřebovali dosáhnout).

Ráno po snídani vyrážíme do kopců, protáhnout si těla od sezení v Trajdě a Bludičce. Trošku se vcítíme do role horských kamzíků, ale to jen na několik hodin – pak už začínáme pociťovat to, že jsme se v posledních dnech zrovna nevěnovali pohybu a máme ztuhlá těla.

Když se na to díváme zpětně, tak to byl dost punkový výšlap a Pérák s Lukášem to asi tušili, takže zůstali střežit naše pojízdné pevnosti. Vážně jsme si neúmyslně mákli.

Tom, Jirka a Michal se z výšlapu oddělili od Marka a šli napřed k autům. Markovi to ještě asi nestačilo a v roli kamzíka zůstal ještě o něco déle, ale to jen do chvíle, kdy mu ruplo v koleni – znamení, že by se měl vrátit, tak tedy šel zpět za klukama. Cestou potkal tři chlapíky, byli to strážci parku Aladaglar, ti se Marka ptali, odkud jde, kam jde, s kým tam je a další zvídavé otázky, které se daly čekat. „Říkám, že z Adany (je to asi 180km) koukají na mě, jdu bez batohu, jen frajersky v bundě a bez vybavení. Ptají se, jestli s autem, nechci kluky a auto vystavit nějakým problémům, tak jim ukazuji a říkám, že pěšky. Něco říkají turecky, nevěřícně koukají, ukazuji, že jsem přešel ty hory a jdu směr Ankara. Pořád se divili, nakonec nevěřícně a možná tak trochu obdivně mávli rukou a šli si svou cestou,“ řekl strážcům.

Scenérie hor v oblasti Kappadokie


Pondělí 13. dubna 2020

A kde že jsme? NIKDE!


Budíček byl volnější – mezi šestou a sedmou, každý z nás měl jiný spánkový deficit, stejně parádní jsme ale měli všichni první ranní výhled na zasněžené vrcholky hor v Národním parku Aladaglar s jeho nejvyšší horou Demirkazik. Jak jsme ale přeji výše, tak musíme konstatovat, že rychlá změna klimatu nás skoro zaskočila. Ráno bylo po delší době chladnější. Slovy Toma: “Byla kosa!”

Dnešním bodem dne, který jsme si stanovili je návštěva chrámu u vesnice Dikilatas. Chrám jsme našli, i když se z něj udělala dílna na tkaní koberců a zároveň přístřešek pro dobytek. Štěstí bylo, že stavba byla prázdná a mohli jsme si jí projít. Ještě větší radost nám udělali místní, kteří se s námi dali hned do řeči a jedna místní postarší paní nás odvedla do své pekárny.

Pozitivem dnešního dne byla i skutečnost, že nás nikdo a odnikud nevyhání a lidé jsou tady milí a přátelští — skutečně příjemná změna oproti „hlásičům“ policie.

Přesouváme se do městečka Niģde, kde si chceme nekoupit zásoby cca na týden, abychom nemuseli zajíždět do civilizace a byli soběstační. Po nákupu se přesouváme necelých 70 kilometrů severně od Niģde, a to k jezeru Akkoy Baraj, kde pro dnešek zakempíme.

„Cestou k našemu jezeru vojáci. Pozdraví, zeptají se, kam jedeme, prohodí pár slov a jedeme dál. Všem nám dost zatuhlo, máme od včerejška spálená čela, takže bezkontaktní měření teploty na čele by ukázalo určitě vyšší teploty,“ uzavírá dnešní den Markova zmínka z jeho deníku.


Úterý 14. dubna 2020

Den, kdy přišla potopa


Dnes jsme chtěli jsme dojet do růžového údolí, a to po návštěvě podzemního města. Po deseti kilometrech jsme zahnuli na “skok” do vesničky Soganli. Byli jsem jí uchváceni a zůstali až do noci – budeme zde nocovat. Hned u vstupu do areálu, nás odchytil majitel restaurace s velkým parkovištěm a ukázal nám, kde můžeme zaparkovat s tím, že nám udělá jídlo a až přijdeme vše bude připravené. Milý, vtipný a bonusem bylo, že byl anglicky mluvící – co víc si přát.

Název vesnice Soganli je odvozen od tureckého “Sona kaldi”, což znamená “opuštěný do konce”, jde o narážku a fakt, že jde o poslední vesnici, která byla dobyta v šestém století během arabské invaze do Kappadokie vedená Battalem Gazi. Vesnice byla osídlena od raných Byzantských časů až do třináctého století. V údolí je celá řada výjimečných kostelů. Asi v celé Kappadokii je nejpozoruhodnější kostel – Kubbeli Kilisesi, neboli “Kostel s kopulí”.

Kubbeli Kilisesi

 

Den se jevil parádně, vše hezky plynulo a nikoho z nás by nenapadlo, že se po našem návratu do Trajdy den pokazí – celé auto bylo vytopené. Nevydržel kohout – už třetí. Špatná původní instalace. S nadsázkou se dá říct, že šlo o pastičku. Naštěstí je s námi zručný Vladimír, který všechny kohouty vyměnil. „Potopa“ nejvíc zasáhla Jirkovi věci a i nějakou elektroniku. Takže bylo co sušit.

Náš hostitel nás nechal zaparkovat na parkovišti u jeho restaurace, kde můžeme dotankovat vylitou vodu, stejně tak nám poskytl zázemí v podobě sprchy a použití toalety – vše máme sice své, ale upřímně – čištění wc není v oblibě ani u jednoho z nás.))


Středa 15. dubna 2020

Fotostřípky dne



Čtvrtek 16. dubna 2020

Kouzelný nápoj


„Ráno jdeme na výlet do Růžového údolí. Prý je zavřeno, pffff. Trajda si cestu najde a punkáči v ní taky. Pár kroků správným směrem a jsme v údolí. Krásná panoramata a památky. Jedním z nich je „hadí chrám“, kde jsou fresky a na jedné z nich jsou nějací plazi, kteří kousají na malbě ženě do prsou za neposlušnost – to si nemůžeme nechat ujít,“ popsal start dne Tom.

Šlo o Kostel Yilanli Kilise, který patří k nejpozoruhodnějším v tomto údolí a dost možná, že i v celé Kappadokii. Důvodem je jedinečné vyobrazení hříšníků v pekle.

Vyobrazení hříšnic.

Než jsme se ale do kostelu dostali, tak to bylo lehce komplikované. Brána byla zavřená, a to zámkem na kód. Kdyby Lukáš nepronesl větu ve smyslu, že se dnes ráno napil lektvaru štěstí a že zámek zkusí odemkount, nejspíš bychom se otočili a prohlédli si budovu jen z venku. No a víš, co? Lukáš má skutečně někde takový lektvar schovaný, protože zámek otevřel a my tak po osobním dilematu, jestli tam jít či nejít do chrámu vstoupili (přece jen je chrám známý vyobrazením pekla a trestáním hříšníků).


Pátek 17. dubna 2020

Fotostřípky dne



Sobota 18. 2020

Turistická destinace bez turistů


Městečko Göreme je jednou z nejvíce turistických destinací v Kappadokii. Díky současné situaci s omezením pohybu ve světě se nám ale poštěstilo vidět vše bez oněch davů lidí.


Neděle 19. dubna 2020

Nevíš co se starým olejem?


Název Kappadokie je volně překládám, jako: „země krásných koní“, které tady potkáváme. Mimo koně tady často narážíme i na velbloudy, které místní pronajímají turistům na projížďky. No a právě dnes jsme se u jednoho takového velblouda na chvíli zastavili, tedy ne, že bychom se chtěli svézt, ale zaujala nás jeho „údržba“. Jeho majitel ho totiž mazal vyjetým olejem – prý je to pro velbloudí srst prospěšné a zvířatům je to příjemné. No, co dodat — řeči zvířat nerozumíme, i když od pohledu se nám ti úplně nezdálo.

Připojil se k nám kluk z Česka, který nás našel na facebooku. Jede si svou cestu na motorce. Pár dní v tom tedy jede s námi i Jonáš.

Nahlédli jsme do dílny, kde pán tvoří kamenné dekorace a šperky.

Skalní útvary v Kappadokii


Pondělí 20. dubna 2020

Pérák odjíždí


Dnes se od nás odpojil Vladimír aka Pérák. Jeho odjezd byl tak nějak dost narychlo, takže jsem se jen tak tak stihli rozloučit. Byl mu nabídnut přímý let z Istanbulu do Prahy, no a protože to v poslední době léta málo, a když, tak je to s denními přestupy kdo ví přes jaké státy, tak nechtěl tento let propásnout.

Péráka jsme všichni brali jako moudrého člena týmu, se skvělým smyslem pro humor. Michal s Tomem a Pérákem sedají do Bludičky a jedou směr Ankara (která je aktuálně v karanténě a je domluvené, že Péráka vyzvednou u první policejní hlídky lidé z velvyslanectví, kteří ho dopraví na autobus, kterým přes noc dojede do Istanbulu na letiště).

Trajda se zbytkem týmu jede k solnému jezeru. U jezera je velký závod na těžbu soli, a tak nás nechtějí pustit blíž. Otočíme to a jedeme podél jezera až dorazíme na parkoviště. Je to sice parkoviště přímo u silnice, ale je současně i u solného jezera, nad kterým je nádherný západ slunce. Zůstáváme.

Západ slunce nad solným jezerem

Ještě než jdeme spát si tým s společně s Jonášem povídáme a z povídání si se postupně přechází do debaty, během které se plánují další dny a týdny cesty. Aktuálně nemáme žádné nové informace o otevření hranic do Gruzie nebo do Ruska.


Úterý 21. dubna 2020

“Sůl (a pneu) nad zlato”


Dnes někteří z nás (Tom a Michal) vyzkoušeli vodu v jezeře: “Žádné moře není tak slané, jako toto jezero, ven z něj vylezeš celý bílý,“ komentoval koupání Tom.

Dnes je v plánu zastávka ve městě Chattušaš – hlavní město tehdejší Chetitské říše. Z města se zachovaly poměrně slušné pozůstatky jeho velkoleposti a od roku 1986 je zapsáno v UNESCO, přičemž od počátku minulého století zde probíhají archeologické výzkumy. Většina nálezů je umístěná v muzeu v Ankaře.

Než se ale vydáme na cestu, pomáháme Jonášovi. Chvíli před startem za námi přišel, že má problém s motorkou, a to píchlé pneu. Takže vyklidíme z „garáže“ Bludičky krabice a zaparkujeme tam motorku. Jirka sedá za volat obytňáku Adria a s Jonášem jedou hledat servis. Ten najdou a problém s pneu je úspěšně vyřešen. Jirka se přidává k ostatním členům TKS2.

Jonáš se má taky později připojit. Co se ale neděje – volá nám, že mu motorka tentokrát nestartuje — asi nějaký začarovaný den, či co. Zůstává tedy ve městě a přidá se k nám později.



Středa 22. dubna 2020

Dva měsíce na cestě


Přípitek ke dvou měsícům od startu TKS2

Zleva: Marek, Jirka, Lukáš, Tom, Jonáš, Michal

Tatra Kolem Světa 2
Tatra Kolem Světa 2


Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *