Sobota 28. března 2020

Fitness za volantem


Dnes se Milan definitivně rozhodl, že se od nás oddělí a poletí domů. Původně měl zůstat asi o 14 dní déle, ale aktuální ne zcela pozitivní zprávy v Turecku ho prostě táhnou domů.

Řidič, který ho měl střídat jel domů už z Ankary a řidič, který měl přiletět později, se k nám teď nemá možnost, jak dostat. Nic není ale ztraceno, kluci Pérák a Lukáš jsou schopní řidiči se zkušenostmi – kdo by čekal, že z prvních dočasných členů se stane na nějakou dobu prakticky “stálý” tým?

Dnes Milan, jako učitel autoškoly, vysvětlil Markovi vše o autě a ten si oprášil jízdu ve velkých autech, nakonec byl Milanem Marek prohlášen za provozuschopného. „Úplně jsem zapomněl na to, že sešlápnutí spojky u Tatry je stejně náročné jako pět dřepů,“ směje se Marek po tom, co s těží skáče z kabiny ven.

Naše cesta vedla k městečku Halfety k přehradě v kaňonu. Ale než jsme si provětrali přesezené puky na kalhotách začalo pršet a přijela policie. Ta nám klasicky kontrolovala pasy, teplotu a padla otázka, jestli jsme už byli testováni na Covid-19 (ano, byli, už mnohokrát). Chtěli, abychom se vrátili zpátky do civilizace – mezi lidi. Trošku nerozumíme této logice, ale co naděláme, to my jsme hosty v jejich zemi.

V dešti a tentokrát se přidalo i krupobití hledáme místo, kde o dnes zapíchneme, asi po hodině to nějak nedáváme a jedeme dál na západ na velkou benzínku. Naštěstí opět objevujeme restauraci, kde nám uvaří, i když jsou restaurace zavřené. Šašlik byl vydařenej, i když si nejsme jisti tím, jak dlouho na nás čekal v lednici, ale i Lukáš to snědl, a to je co říct.

Se šašlikem se “popral” i Lukáš, který jí i očima.


Neděle 29. března 2020

Turecká káva v Turecku


Ráno vstávačka na pumpě, před ní dlouhá kolona a vojáci kontrolují každé auto, které přijede. Vojenská kontrola měřila teplotu všem mimo nás. Takže jsme odjeli na pohodu. Nejspíš měli info od kolegů, kteří se nám věnovali včera.

Po dálnicích jedeme ke Středozemnímu moři, kde máme v plánu strávit několik dní. Moře je vždy super lokalita. Odpoledne přijíždíme do Iskenderu, do přímořského města, které nás dýchlo dobrou náladu a pohodu.

Auto jsme nechali na velkém parkovišti a šli jsme na malou procházku do města. Objevili jsme neuvěřitelně přátelského Turka v prodejně kávy a oříšků. Ani jednou neřekl slovo „corona“ (asi si vzal k srdci nařízení v Turkmenistánu, kde používání tohoto slova zakázali) a ukázal nám, jak se praží káva. No a na závěr nám udělal i ochutnávku kávy. Skutečně milé překvapení, tohle setkání jsme si užili. Chvíli na to k obchod přišla tajná policie (těch tajných je tady snad víc než civilistů). Tahle kontrola byla cca na půl hodiny, takže rychlá akce.

Dnešní noc jsme se rozhodli strávit na parkovišti v centru města, doufáme, že nás nebude nikdo v noci budit a chtít po nás přesun. Většinou je stejně právě naopak, a to tak, že nás vyhání z venkova právě do měst.

 

Policejní oficír | Naši dobrodruzi| Iskenderun

Lukáš dělá super guláš a hranolky. Milan si balí věci a kluci mu to rozmlouvají. Letenka z Adany nejde on-line koupit, takže jsme se rozhodli pro plán, že: Marek Bludičkou Milana vezme do Adany, kde se přímo na letišti pokusí koupit letenku, když se nezdaří odveze ho na otočku do Istanbulu, odkud to momentálně létá do světa.

Jsme zvědaví, jak to půjde, protože by měl začít platit zákaz pohybu mezi regiony. Zítra start v sedm hodin ráno. Ostatní členové týmu pojedou Trajdu na jih podél pobřeží, kam se k nim pak Marek připojí.

 


Pondělí 30. března 2020

Jak dostat – tatínka – Milana domů


Dlouho do noci Marek řešil s Kateřinou a Luckou letenku pro Milana, a to jak ho dopravit do Istanbulu. Lucka jako zkušená cestovatelka přišla s parádní myšlenou, a to využít spolujízdy BlaBlaCar. Vnitrostátní letadla totiž prý nelétají.

Spolujízdu týpek ale nakonec zrušil, bál se, že bychom ho nakazili. V Turecku se totiž informuje style, že nemocní a přenašeči jsou pouze cizinci. Jeho strach je tedy opodstatněný. Marek s Milanem jedou tedy na letiště v Adaně. Před vstupem do letištní haly si kluci nasazují roušky (ty, které dostali od vojáků před několika dny). Než se do haly dostanou, musí projít přes „strážce brány“, který je tam úplně pustit nechce. Kluci se ale nadali a jsou v hale. První část mise splněna. Na řadu přišlo byrokratické kolečko, které perfektně vystihuje scéna z Asterixe, když má za úkol sehnat růžový formulář (možná to byla jiná než růžová barva, ale to teď není podstatné). Asterix měl ale tu výhodu, že se dorozuměl jazykem, kterému všichni rozuměli. Tady se nemluvilo jinak než turecky, takže ani lámaná angličtina nebyla moc co platná. Tohle všechno lítání a zařizování trvalo tři hodiny. Marek si s tím ale moc hlavu nedělal, je vyškolený ze své cesty po Africe, kde se tohle dělo vždy, když potřeboval něco vyřídit. Letenka pro Milana je v kapse.

 

Marek a Milan na letišti v Adaně

 

Protože jsou lety omezenější, tak holky Milana dostaly domů přes Bělorusko, kde měl Milan dlouhý 22 hodinový přestup. Teď už je ale v pořádku doma.


No jak viděl dnešní den Tom: „Dnes jsme přišli o řidiče, dali jsme si trochu načas s odjezdem, udělali si vajíčka, nakoupili dobrý kafe přímo z pražírny a nějaká pivka. Přesun na pláž k móóóóři, projížďka po městě v poklopu Trajdy, kontrola na chřipku od poliš a doktoros – prošli jsme a máme papír o nezávadnosti, ubytování v hotelu u pláže s krásným výhledem, dezinfekce hotelu, nějaký kopačky v moři – příjemná teplotní změna oproti horským vodopádům.

V odpoledních hodinách se tým setkává, a to na pláži. Je kolem dvaceti stupňů


Úterý 31. března 2020

Mít systém je třeba


Jsme u hotelu (část týmu v hotelu) na pláži a na dnešní den jsme se rozhodli pro úklid, opravy a údržbu. I resty se nám hromadí, takže je super, že máme dobré zázemí.

Seznam úkolů:
1) Vyladit naše super schody, aby se daly zavírat a zvednout jedním prstem.
2) Dodělat a vychytat nefungující kastlíky.
3) Vyčistit a uklidit Trajdu.
4) Večerní resty v korespondenci.
5) Příprava zasloužené večeře po pracovním dni.

Větráme stany | Společné večeře | K večeři bylo jehněčí


Středa 1. dubna 2020

Aprílové počasí zasáhlo i nás


V noci byl snad vichr a do toho déšť, palmy se houpou ve větru, taková skoro až dramatická scéna z amerického filmu. Ráno je ale den jako malovaný. Nejspíš aprílové počasí v Turecku.
S tím návalem endorfinu a štěstí mě napadne skvělý nápad, něco udělat pro své zdraví a kondici.

Ráno se díváme do mapy a hledáme, kdež e je to teplé jezírko a kde pěkná laguna, které bychom chtěli vidět. Po dvanácté vyrážíme. Cesta je tak trošku tragikomická, z orientační mapy se toho moc vyčíst nedá a jiné mapy, včetně na Google o jezírkách mlčí. Ani místňáci nám nejsou schopní poradit, po většinou mlčí. Jeden byl dokonce tak akční, že při pohledu na nás vzal telefon a volal do místního infocentra, aby ….na nás zavolal kontrolu. Na to jsme vážně neměli náladu, a tak jsme chtěli odjet zpět k moři. V tom začal tenhle týpek panikařit, že přece když už zavolal vojáky, tak na ně musíme počkat. Hlídka dorazila rychle, ne že by bylo v našem zájmu na ni čekat, ale prostě to tak vyšlo. No a přišlo klasické kolečko – měření teploty, kontrola pasů, pokec a na základě „zdravotního papíru“, který jsme před nějakým časem dostali nás prohlašují za zdravé. Chtějí, abychom jeli do centra města (jak jinak), že je to tam pro nás bezpečnější. Skutečně téhle místní logice úplně nerozumíme. Chlapíci nám nedali na vývěr, a tak jsme se přesunuli do centra. Tam se na chvíli zastavíme a pak to otočíme zpět k moři.

 

Středozemní moře | Nocleh u meteorologické stanice

Lukáš je super řidič se super okem. Na jedné straně téměř líže kabel, na druhé zeď. Zatím ani maličký škrábanec, snad mu to vydrží.

Projíždíme kolem parádních vyhlídek, kocháme se a najednou — skončila cesta. Probíhá její rekonstrukce. Takže se vracíme a cestou hledáme místo, kde nás kontroly nenajdou. Zapadlé místo nalézáme u meteorologické stanice s výhledem na moře.

Trajda cestou – necestou 


Čtvrtek 2. dubna 2020

Rukavice na ruce


Po probuzení rychlý odjezd, a to přímo směr nejbližší vesnice, kde chceme koupit pečivo ke snídani. Lokální pečivo má skutečně něco do sebe. Sice náš český chleba s kmínem je prostě nestárnoucí klasika, tady nám ani nechybí. Místní jsou kreativní a my si tak máme z čeho vybírat a ochutnávat. Dnes Marek vběhl do malého krámku (možná že tam vpadl skutečně až moc radikálně) a prodavač, který ho uviděl ihned zapadl za regály. Že by šok? Za okamžik se vrací s rouškou a natahuje si gumové rukavice. Koupilo se pět chlebů a snídani jsme si udělali s výhledem na pláž. Dnes jedeme směr Antiocheia.
Cesta dobrá, hory, průsmyky a žádné kontroly.

 

Prohlídka města Antiocheia 

 

Jedeme přímo do centra města. Parkujeme a průvodce nám dnes dělá Tom a jeho pět tváří.
Procházíme se starým městem. Historie města sice sahá až 300 let před náš letopočet, ale po tom městečku nic nezbylo. Toulání městem směr starý kostel, který byl vytesán do skály. Nachodíme snad 7 km, než tam dojdeme a vystoupáme deset pater. Památku nám zavřou před nosem. No nic.
K večeři si dnes dáme kebab a jedeme dál směr jih. Za městem vojáci a nekompromisně nás otáčí vzad. Jedeme jinou cestou směr pobřeží. Stmívá se, a tak parkujeme u řeky ve městě Samandag. (Máme takové nepsané pravidlo, že jezdit za tmy nebudeme. Snažíme se ho držet. Přece jen v noci je člověk méně ostražitý, tak proč to provokovat.)

Restaurace jsou zavřené, takže jídlo s sebou a “piknik” na ulici.


2 Comments

avatar

Toto je fakt specialni vec, jet Tatrou kolem sveta. Davej te tam na sebe pozor a kdyby bylo hodne spatne, rychle domu. Zavidim, ze to prozivate. Je to senza dobrodruzstvi, i kdyz vubec ne lehke. Hodne sily a trpelivosti. Pepa

avatar

Chlapi, držím palce i do další cesty!

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *