Druhá etapa expedice TKS2 se rozjela a stejně jako v loňském roce pro vás máme zápisky z cesty. Tento první deníček vychází z poznámek a textů naší nové členky Terezy Flesarové, která se k posádce připojila v sobotu 27. února. A kdo že je tahle naše Terka?

„Ahoj, ráda bych se Vám představila, abyste měli alespoň malou představu o tom, kdo jsem. Věci spojené se mnou jsou většinou malé, protože jsem docela prcek. Ne však sny, ty bych rozměrově přirovnala k Jupiteru.

Jsem Tereza, malá holka, z malé vesnice Kružberk na Opavsku. Většinu času jsem přátelská a na rtech mám úsměv od ucha k uchu.

Samochvály není nikdy dost, ale někdy jsem řádně tvrdohlavá a za svým názorem si stojím, i kdyby se okolo střílelo. Umím však uznat svou chybu.

S cestováním je spojená určitá forma svobody, která je v mém životě nepostradatelná. Zbožňuji houpat nohama nad vysokými útesy, šlapat na lyžích do kopců v hromadách sněhu a při jízdě dolů si ustlat ve sněhové peřině.
Moje osoba se ztotožňuje se spontánností, která mi život dělá barevnější. Obohacený je i nyní, kdy píšu řádky o sobě a nacházím se v Africe s TKS2. Bytí zde je opravdu rozmanité a spontánní.

Dva roky zpátky jsem seděla na balkóně s kamarádkou a nebyla jsem schopna rozhodnout se, zda na email produkce TKS2 poslat nebo neposlat životopis společně s řádky o mě. A tak sedím tady, na předním sedadle Trajdy a mířím objevovat Afriku.“

Tereza Flesarová, naše nová posila.



27. únor 2021

První dojmy


Po příletu Terky do Džibuti se všichni vydávají směr pláž, kde je v plánu strávit pár nocí. Kluci zatím jen trávili čas u Trajdy, které věnovali náležitý servis, takže taková menší odechová pauza, anebo ne?

Příprava večeře během kempování v přírodě.

 

„Dost krkolomnou cestou jedeme k pláži, kterou Marek našel někde na mapě. Cesta je parádní nahoru a potom zase dolů, v zatáčkách mám pocit, že se sesypeme dolů ze srázu, potkáváme velbloudy, stáda koz a místní obyvatele, kteří na nás na každém rohu mávají.

Na poslední křižovatce odbočujeme doprava, míjíme vojenskou základnu a opodál pod uschlými stromy parkujeme Tatru. Po dvou dnech cestování jsem unavená a těším se na první noc ve stanu,“ popsala první dojmy Terka.


1. březen 2021

Stále je co dělat


„Ráno mě budí moje hořící nohy, o které se přes stanové okénko opřelo sluníčko. Je příjemných 7:24 a já slézám po žebříku dolů na zem. Slézání po žebříku budu každé ráno brát, jako rozcvičku a zatím nejnáročnější aktivitu. Protože! V plánu bylo jet do Afriky trošku zhubnout, ale jsem tady druhý den a mám pocit, že domů přijedu o dalších deset kilo těžší, myslím to tak, že si k jídlu děláme opravdu mňaminky, na kterých se společně domlouváme. Pro všechny s Lukášem připravujeme snídani, vaříme vejce a snažíme se dostat do konzerv s tuňákem. Překvapivě, děláme tuňákovou pomazánku, na které si později všichni pochutnávají. Poznámka k pomazánce, když jsem krájela cibuli, neslzely mi oči. Dávám to za vinu tomu vedru, které panuje, protože mne oči štípaly z kapiček potu, které mi nenápadně obydlovaly oční jamky. Po snídani a umytém nádobí si procházíme úkoly, které se musí na autě dnes dodělat.“

Jak zaznělo výš, přestože kluci makali na Trajdě, pod Trajdou i v Trajdě a nevěnovali se prakticky ničemu jinému a měli by si taky trošku vydechnout, jejich pracovní nasazení neklesá ani teď. Navíc Terka s sebou přivezla pár součástek, které je třeba přidat.

S nářadím od Bosch se pracuje jedna radost. 

 

„Kluci se pouštějí do oprav stěrače, chudák Marek, který sice stěrač opravil, ale byl celý den na sluníčku, večer odpadl, jako hruška ze stromu. Další ocelovým kartáčem čistí podvozek, upravuje bedny do zavazadlového prostoru tak, aby byla manipulace s nimi příjemná. Já mám dost práce s tím, abych stihla připravit oběd na čas. Povím vám, vařit pro osm lidí není úplně prdel, ale za pomocí všech to zvládám. Mám za sebou tedy přípravu snídaně a oběda, tak uvidíme, co přinesou následující dny. S nádobím mi tentokrát pomáhá Jirka, se kterým v tom vedru nemáme ani chuť konverzovat.

Při odpolední siestě se nenápadně vytrácím k moři, kde jsem asi 30 minut. Voda je zde extrémně slaná, tak akorát osvěžující. Jediné, co mě uvádí do rozpaků jsou sem tam ostré kamínky. O jeden z nich jsem si později trošku rozřízla patu, o desinfekci se postarala mořská voda. O dalších 20 minut později přichází Lukáš, který má patu rozřízlou o něco víc, o desinfekci se postaral septonex a slivovice.“

Dnes se ještě připevnily závěsy do Trajdy, které přivezla taktéž Terka a které byly na míru ušité švadlenkou Míšou. Společně s výkonnou klimatizací od našeho partnera Molpir se týmu bude cestovat po horkém africkém kontinentu skvěle a výpravu si tak všichni lépe užijí.


2. března 2021

Dorazila poslední část týmu


Poslední skupina cestovatelů se k týmu připojila v úterý 2. března, a to i Stanislav Synek, patron TKS2 a člen celé původní výpravy z konce 80. let. Společně s ním přileteli Radim Malota z Tatry, Libor Pergl, Zděnek Vavroš a Martin Koutný – kluci, kteří svou účastí podpořili realizaci tohoto cestovatelského projektu. Úterní den se nesl v seznamovacím duchu, kdy se tým během večerní porady společně lépe seznámil a ujasnily se role. Každý člověk na palubě expedičáku zvaného Trajda dostává na starost nějakou činnost, funkci. Týmová práce během expedice je její nedílnou součástí.

Zleva: Marek Havlíček, Stanislav Synek, Marek Pecha, Radim Malota, Oskar a Martin Bužkovi

“Celý život cestuji, tak jsem v očekávání, že zde zažiji to, co jsem prožíval za celý život cestování,” řekl po příletu Synek, který zatím procestovat 160 zemí světa a ve svém věku 83 let je stále aktivním cestovatelem s jiskrou v očích.


3. března 2021

Start africké etapy


Den se nesl v duchu příprav na start II. etapy expedice. Sešla se super parta lidí, a tak se není čemu divit, že nadšení z pokračování výpravy sršelo z každého.

Start II. etapy expedice Tatra kolem světa 2, v nových košilích BUSHMAN.

Ve 14:02 místního času (12:02 času středoevropského) se tým z horké Afriky spojil s fanoušky na Facebooku a cestovatelé se tak společně s ostatními vydali na cestu, vstříc poznání a zážitkům.

Lukáš Hejl s Martinem Bužkem | Stanislav Synek | Tomáš Bílek


4. března 2021

Měsíční krajina plná soli


Dnes se navštívilo jezero Assal, které je nejnižším místem afrického kontinentu, leží ve výšce zhruba 153 metrů pod úrovni hladiny Rudého moře. Mimo svou výšku je zajímavé i svou slaností, jde o vodní plochu s největším množstvím slané vody na světě, koncentrace soli je zde větší než v Mrtvém moři.

Neopakovatelná podívaná, která hrála všemi barvami, a to i přes skutečnost, že oblast jezera Assal patří k nejnehostinějším na světě.

 

„Cesta k němu je moc krásná, klikatá. Projíždíme malými vesničkami, děti i dospělí na nás v jednom kuse mávají. U solného jezera děláme poměrně dlouhou zastávku. Procházíme se po pláži a mě nenapadne nic lepšího, než jít ochutnat tu nejslanější vodu. Voda je opravdu slanější, než v Mrtvém moři. Taky prudím, že chci fotku na solném korálu. V žabkách tedy ťapkám v deseti centimetrech vody a aby to nebyla nuda, chci fotku s výskokem. Vyskakuji, dopadám, vyzouvá se mi žabka, zase padám na hubu. Tentokrát jsem si u toho zvládla na dvakrát rozříznout levý palec u nohy.

Cestou k Trajdě nabíráme do pet nějakou sůl, protože ta, co máme vůbec nesolí. Před námi je poměrně dlouhá cesta k jezeru LacAbbee, které leží jak na Džibutské straně, tak na Etiopské. Cesta se zdá být nekonečná, ale po dvou hoďkách zastavujeme, abychom si dali něco malého na obědovou svačinu. Pod palmami si každý mažeme bagetu dle svého gusta, já si jako základ mažu máslo, které nechávám roztopit na sluníčku. Je tady horko, horko jak cyp. Po krátké pauze se vydáváme písečnou cestou, kde máme docela strach, že zapadneme. Radim (řidič) má ale vše plně pod kontrolou. Cesta k jezeru Abbe je opravdu dlouhá, když nedaleko zahledneme špičaté útvary, které jsou jezerním unikátem, všichni najednou ožijou.“

Jezero Abbé je na jihozápadě Džibutska a je součástí jak Džibuti, tak i Etiopie. Jde o slané jezero a z jeho vod vyvěrají horké minerální prameny. Z usazené soli se vytváří po staletí solné komíny, díky kterým si naši cestovatelé připadají jako v měsíční krajině.

 

„Odbočujeme tedy na poslední odbočce do leva. Najednou se zastavíme. Netuším proč, Marek s Radimem vystupují z auta a já vidím jejich zděšené výrazy. Radim prohlásí – „DEFEKT“ a 30 sekund na to Marek – „zapadli jsme“.

16:26 čas zapadnutí
22:47 píšu post a koukám na unavené kluky

Kluci podkopávají Trajdu, já se vrhám na něco k jídlu, jdu pomoct nosit kameny, hurá odjíždíme, no tak ne, jsme tam levým zadním zas. Podkopává se znovu. V dálce, i přes šílený vítr, slyším jet auto. Začnu vykřikovat, že něco jede a později vidím i světla. Běžím pro pomoc. Chlapci v menším náklaďáku ale neumí anglicky ani francouzsky, jediné, co z toho chápu je, že nám nepomůžou, zařazují jedničku a jedou dál.“

 

Dvacetihodinové vyprošťování. Vše dobře dopadlo a může jet dál.

Vyproštění zabralo asi 20 hodin a kluci včetně Terky si mákli. Během výpravy se stávají i takovéto momenty. Patří to k cestování. Přes velkou únavu všech se tým posléze utvrdil v tom, že šlo o nezapomenutelný zážitek, který byl silný, poučný a všem tento druh poznání stačil.

Pokračování deníčku bude z Etiopie.



Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *